Meditace III

Láma Ole Nydahl, Dán, který absolvoval výcvik v tradici tibetského buddhismu, to výstižně formuloval následujícím způsobem: »My všichni jsme zvyklí zabývat se věcmi, jež naplňují naše vědomí – namísto toho, abychom se zabývali vědomím samotným.« To znamená, že pozorujeme a studujeme veškerou svou celodenní pozorností všechno – vyjma sebe samotného. Neboť my jsme vědomím, my jsme »tím, kdo vidí našima očima a slyší našima ušima (Ole Nydahl). Ale, prosím pěkně, kdo je to vlastně? Kdo jsme my?

To můžeme prožít právě v meditaci. Když odpoutáme svou pozornost od »každodenních předmětů a záležitostí« a dokonce i od svých vlastních myšlenek, nezůstane již nic, než »my sami«. Tento prožitek »já jsem ten, kdo je«, který je možno absolvovat při meditaci, nelze jednoduše formulovat slovy, protože to není žádné vědění, nýbrž jistota. V meditaci neprožíváme poselství v podobě slov (to by už přece byla opět myšlenka), nýbrž v podobě jistoty, že existujeme.

»Inu, to přece víme i tak,« můžeš snad na tomto místě namítnout. Ale jsi si tím skutečně jist? Jsi si jist, že »ty sám« skutečně existuješ? Biologie přece dnes tvrdí, že vědomí není nic jiného než jiskření elektronů v mozku, jež s příchodem smrti pohasne. Pak snad bude ještě nějaká další existence? Když to tak je, kde jsi pak vlastně »ty«? Můžeš říci s jistotou, že biologie nemá pravdu? Neboť kdyby měla pravdu, pak bys »ty« neexistoval, pak bys věřil, že existuješ, pouze v době od svého narození po svou smrt. Cožpak je to jen hezký sen?

Z nejistoty naší existence, z nejistoty, zda jsme věčnou bytostí nebo ne, pramení strach ze smrti. A strach ze smrti je koneckonců matkou i otcem všeho strachu. Vždyť kdo nemá strach ze smrti (kdo má jistotu, že ji tak jako tak přežije), čeho by se pak měl ještě obávat?

Možná tímto způsobem dokážeme popsat, co se odehrává při meditaci a jakou jistotu nám meditace zprostředkuje: Zprostředkuje nám jistotu, že jsme. Jistotu, že existujeme. Není to pouze určitý druh poznání, poselství, vize nebo něčeho podobného, jen opakovaným prožíváním v meditaci prožijeme, že jsme stále ještě zde, když tu jinak není nic jiného. Dokonce i ve stavu úplného vnitřního klidu, když je vědomí zbaveno veškerého svého obsahu, stále ještě jsme zde. Nejsme tedy věcmi naplňujícími naše vědomí, jsme vědomím, jsme duchem. Na tomto místě poznáváme, že sice všechny »věci« jsou pomíjivé, nikoliv však vědomí, nikoliv duch, nikoliv »my sami«. To je ona »jistota existence«, kterou nám zprostředkovává meditace.

Možná, že se to neodehraje hned na první posezení, ale postupně se toho jistě dopracujeme. Prožitek této jistoty se může odehrát právě tak postupně jako náhle – slavným »rozsvícením v hlavě – náhlým osvícením« – které je ovšem spíše výjimkou. Dokonce i Buddha meditoval celá léta, než považoval tento proces za uzavřený. Účinky meditace na náš život však zažijeme poměrně brzy.

S využitím zahraničních zdrojů zpracoval Miroslav Hubáček.

29. 6. 2010